Lidová architektura

v Orlických horách

Stavby lidové architektury jsou relativně nejpočetnějšími památkami dob minulých, které se dochovaly až do naší současnosti. Je to dáno nejen tím, že byly oproti jiným typům památek nejčetnější již v době svého vzniku, ale i tím, že dodnes slouží svému účelu, ať již jako objekty pro trvalé bydlení, či chalupy pro rekreaci.

Kořeny lidové architektury sahají do 18. století. Barokní sloh, původně u nás cizí až nepřátelský, zapouští v tomto období v Čechách pevné kořeny a je postupně přijímán za vlastní vyjádření lidových estetických pocitů. Baroko v lidovém pojetí se tak stalo spolutvůrcem základního vzhledu české krajiny, což v plné míře i pro Orlické hory a jejich podhůří.

Valná většina objektů, které se dochovaly, vděčí za svoji existenci právě chalupářům, kteří se s někdy téměř neuvěřitelným fandovstvím snažili o záchranu a rekonstrukci i těch nejposlednějších detailů architektury i jejích doplňků. Smutnou pravdou je i to, že mnohé stavby lidové architektury, sloužící rekreaci, byly naprosto necitlivě přestavěny na podivné neestetické hybridy, hyzdící jinak nádhernou krajinu.

Velkou zásluhu na tom, že objekty lidové architektury byly v Orlických horách renovovány s ohledem na tradiční architekturu a ochranu estetického vzhledu tohoto koutu české země, má právě Správa Chráněné krajinné oblasti Orlické hory, která úsilí o ochranu architektonických kulturních hodnot vyvíjí již od svého vzniku.

Přesto se lidové domy zachovaly ve své původní, či alespoň starší podobě, zachovaly jen zcela výjimečně. Nepřetržité obývání a změny kultury bydlení a životního stylu si vyžádaly svou daň v podobě četných stavebních úprav. Řada objektů tak pod následnými přestavbami v podstatě úplně zmizela. Další, ještě horší variantou, byla demolice původního domu a výstavba nového, zpravidla již v odlišném půdorysu.

Charakteristický pro naši oblast je dům roubený se zděnou střední částí, jak se vytvořil v 18. a 19. století. V obdélníkovém půdorysu je obsažena velká obytná světnice, síň, komora a hospodářská část – chlév. Ze základního půdorysu přesahovala na podélné vchodové straně krytá násep, případně otevřená pavláčka s bedněným zábradlím, které spojují s podstřeším štíhlé, jednoduchou řezbou zdobené sloupky.

Stavby byly téměř bez výjimky přízemní. Obytná část tvořila prostorná světnice, v níž žili všichni obyvatelé domu (s výjimkou starých výminkářů v bohatších rodinách). Roubené stěny byly vyspárované mazanicí, později obílenou maltou. Dřevěný strop světnice se konzervoval nátěry hovězí krví. Vnitřní stěny světnice se později omítaly na rákos a zpravidla jednou za rok bílily. U stěny měla své místo lavice a stůl s vyřezávanými trnožemi. K dalšímu vybavení světnice patřila jarmárka, misník na nádobí, lžičník a samozřejmě truhlice. Postel byla široká a nad ní viselo bidlo na peřiny. Malované skříně a truhly se nacházely i v síni a na půdě. Okna do světnice byla malá, dvojitá, dělená do čtyř nebo šesti polí. Ozdoby se objevovaly na dřevěném okenním ostění v podobě jednoduché vlnkové řezby. Mezi stropem světnice a podlahou půdních prostor bývala někdy mezera, sloužící jako skrýš pro zásoby v nebezpečných časech, v 18. století i pro ukrývání zakázaných evangelických knih.

Zděnou částí roubeného stavení byla tzv. černá kuchyně. Vcházelo se do ní ze síně a dováděl se sem i kouř z kamen ve světnici. Komíny se stavěly původně ze dřeva, což bylo i jednou z příčin častých požárů. Teprve později se budovaly komíny zděné. Pod komínem vedla branka do pece a vedle stávalo nízké ohniště. Topilo se téměř výhradně dřevem.

Podlahu světnic tvořila původně udusaná jílovitá hlína, později prkna. Síň měla podlahu kamennou nebo cihlovou, násep dláždily velké ploché kameny opuky.

Domy mívaly většinou sedlovou střechu. Půdní prostory sloužily pro uskladnění krmiva pro zvířata na zimu, později do nich vestavovali malé světničky s okny do štítu. Štít, neboli lomenice, byl reprezentativní částí domu. V našem kraji však nebyly štíty příliš členité. Rozdělovaly se zpravidla na čtyři pole. Největší bylo vnitřní se dvěma jednoduše zdobenými okénky, vedoucími do podkrovní světničky. Občas se vyskytují jednoduché řezbované ozdobné prvky na okřídlí, nebo na spodním zakončení prken. Častá, i když dnes již velmi málo dochovaná, byla záklopová prkna ve štítu s nápisy, označujícími datum stavby a jméno stavebníka a vyprošující Boží ochranu pro dům.

Dalším objektem selských hospodářství byla stodola. Stavěla se tak, aby k ní byl snadný přístup z pole. Stodoly mívaly nízkou roubenou část a vysokou střechu. Uvnitř byl hliněný nebo prkenný mlat, sloužící, jak svědčí jeho název, k výmlatu obilí. Zachovalo se jen několik stodol v horských vesnicích, ale i v Hlinném a na několika dalších místech.

Součástí větších usedlostí byl sroubek, stojící na kamenné podezdívce a zahloubený do země. Používal se i k uskladňování potravin, podléhajících zkáze, v letním období. Některé sroubky byly stavěny na vodním pramenem. Krásný sroubek je v Sudíně, najdeme je i na Dobersku, ale také v podhorských vesnicích.

Zvláštní postavení mezi stavbami lidové architektury mají mlýny, kterých na horských a podhorských tocích stávalo mnoho desítek. Některá z nich, i když již dávno neslouží svému účelu, se dochovaly alespoň v základní podobě dodnes. Je to například část Langrova mlýna u Dobrého, či Vondřejcův mlýn ve Valských Dolech u Dobrušky, jehož historie sahá až do středověku.

K drobné lidové architektuře patřily také zvoničky, kterých se v Orlických horách a jejich podhůří dochovalo jen několik. Krásné dřevěné zvoničky mají například v Nedvězí, Kounově, či ve Lhotě u Dobrušky.

Drobnými stavbami bývaly zakryty studánky a vodní prameny u horských chalup. Některé z těchto přístřešků dodnes slouží svému účelu a najdeme je rozptýleně po celých horách.

Lidové roubené stavby se Orlických horách ponejvíce dochovaly například ve Sněžném, v oblasti Orlického Záhoří a dalších příhraničních obcí, ale také na Dobersku. Mnohé jsou skutečnými perlami lidového stavitelství, které jejich majitelé pečlivě udržují.

Mnohé ze staveb lidové architektury zničil pověstný „zub času“, mnohé změny životního stylu, zejména v minulém století, mnohé lidská lhostejnost, ba i svévole. Ty, které zbyly, podávají sice torzovitý, ale přesto barvitý obraz o kráse a hodnotách lidového stavitelského umění i o mistrovství těch, kdo je vytvořili.